V rámci TJ Sokol si můžete zacvičit aerobik, jógu či všestrannost pro různé věkové kategorie. A navíc je zde oddíl národní házené, který malou obec poblíž Plzně proslavil po celé republice.
O receptu na to, jak se Tymákovským daří sbírat jeden medailový úspěch za druhým a pravidelně se umisťovat v reprezentačním týmu, jsem si povídala s trenérkou Vendulou Šmídlovou (48) a prvoligovými hráčkami Michaelou Bittnerovou (28) a Pavlou Šmídlovou (22).
„Děti začínáme trénovat už od 4 let, přidat se k nám ale mohou téměř v jakémkoliv věku. Národní házená je bez přehánění sport pro každého, koho baví sport, pohyb obecně a dobrá parta“, začíná s vyprávěním Vendula, pro kterou je házená „láska na první dobrou“ už od 7. třídy.
Vypadá to, že se rychle dostáváme k podstatě „velkého tymákovského úspěchu“, protože nám hned do řeči skáče Pavla: „To je pravda. Házená je pro mne součást života, druhou rodinou. Na hřišti jsem téměř vyrůstala, nedovedu si představit den, abych házenou nehrála, nebo o ní aspoň nemluvila či nepřemýšlela. Mezi házenkáři mám nejlepší kamarády a pravidelně se vídáme i mimo tréninky či soustředění“. Vendula se ale jako správná máma a trenérka nenechá přerušit: „Třeba včera jsme s malými dětmi vyhráli o gól. O nic nešlo, žádný velký turnaj. Ale měla jsem slzy v očích. Ty děti co trénuju, jsou jako moje. Jen se mnou nebydlí.“
Tymákovští trenéři se u nejmenších dětí snaží především o to, aby se bavily, pohybovaly a cítily dobře v kolektivu. To se jim patrně daří, protože děti zůstávají a postupně jim přibývají i další motivace, především se sportem přirozeně spojená touha vítězit.
„Když jsem se poprvé šla s tátou podívat na reprezentační utkání házené, bylo to krásné. Ta euforie, čtení jmen do mikrofonu, lvíček na prsou… tam jsem si řekla, že tohle bych chtěla jednou zažít“, vzpomíná na své dětské sny Míša. A zažila! Pro ctižádostivé jedince je totiž Tymákov ideální volbou – má na svém kontě spousty medailí, hráči oddílu si pravidelně odnášejí tituly a účastní se reprezentačních zápasů. Vendula zažila první z těchto úspěchů na vlastní kůži: „V roce 2008 jsme získali první dospěláckou republikovou medaili. Byl to první Mistr republiky pro mne i pro Tymákov. Šíleně silný zážitek. Tehdy nás trénovali pan Šmíd a pan Šmolík, velcí srdcaři. Po zápase měli takovou radost, že zapřáhli multikáru, všechny nás na ní naložili a vozili po hřišti i po Tymákově s křikem Mistři mistři!“
V nenápadném kulturáku v zimě a na házenkářském hřišti v létě tedy můžete potkat takový malý český poklad. A protože národní házená se hraje jen v naší republice, dal by se Tymákov s nadsázkou nazvat házenkářskou světovou jednička. Že si na žádné hvězdné manýry ale nehraje, vysvětluje Pavla: „ Naše házená je krásná v tom, že jediné co potřebujete, je zájem. Dítě nemusí být rychlé ani vysoké, nejsou na ně prostě kladeny žádné speciální nároky jako občas v jiném sportu. Pokud má dítě zájem, najde se pro něj na hřišti místo vždycky.“ Míša přikyvuje a rovnou přidává vzkaz rodičům, kteří by chtěli své dítě na házenou přihlásit: „ Jděte do toho! Spousta dětí se u toho změní, najdou jiný smysl života, budou raději trénovat na hřišti v kolektivu než sedět doma s mobilem, protože mezi kamarády které si tam najdou, budou šťastné, spokojené, a zároveň zde prožijí i své puberty. “
Trenérka i hráčky si o házené rády povídají, ale je vidět, že po týdnech nucené přestávky se stejně ze všeho nejvíc těší na hřiště. Mají na tréninkách do konce června a v rámci soustředění přes léto co dělat, aby v září nastoupily do nové sezóny ve formě. Na žádost o radu pro začínající házenkáře se už tedy jen dozvíme od Venduly: „Přijďte, my vás neukousnem :-)“